Původně jsem chtěla dát jinou písničku a vzpomínku na někoho, ale nakonec jsem si vybrala tohle a vzpomínku na mého bratrance Domenicca, se kterým jsem loni trávila srpen v jeho rodném městě v Německu.
Loni tou dobou taky letěla písnička We no speak americano a jen za večer, který jsme strávili na diskotéce s jeho kamarády, jsme si slyšeli osmkrát a druhý den zase v autě, atd. Děs prostě :D Ale když ji slyším, tak si vybavím Domenicca a Německo, plus sladké koktejly a ještě sladšího italsko-německého číšníka.
Po včerejší procházce v Přerově jsem usla, jak špalek, takže straším vzhůru od sedmi. Za tu dobu jsem došla akorát k závěru, že dneska se vrátím do jedné z těch pizzerií, co jsem viděla a objednám si jednu, která mi vystačí na oběd, večeři a možá i snídani. Taky jsem došla k závěru, že domů pojedu přes Brno a stavím se v H&M. A na takovou maličkost - pojedu do Popradu.
Písnička, která mě rozveselí? Chvíli jsem nad tím dumala. Můj první typ bylo Sunshine after the rain, jenže to mě spíš rozveselí ten klip od Alexandra než samotná písnička. Ještě chvíli jsem dumala a pak mi došlo, že Barry White a You're the first, my last, my everything.
Hodně lidí si bez hudby neumí představit život, řekla bych, že pro mě by bylo asi horší, kdybych neměla knížky. Čtu skoro každý den, ale hudbu si pouštím jen, když mám hodně dobrou náladu nebo hodně smutnou, ale zase mě dokáže povzbudit, což by knížky asi v té chvíli nedokázaly, protože bych neměla chuť číst.